Dostal jsem Hippokratovu cenu, lékaře roku 2024

Jakékoliv ocenění ve mně vždy budilo rozpaky. Ať je to blahopřání k narozeninám, přes vyhlašování sportovních výsledků, nebo v posledních letech na poli medicíny. Vše dělám přirozeně, pokud možno bez námahy, nesnažím se příliš zasahovat do okolí, nechávám vše takové, jaké je.

Jediné co umím, je uspávat a poslouchat životní příběhy pacientů, které jsou pro pomoc mnohdy cennější, než zobrazovací a laboratorní výsledky.

Pokud se Unie pacientů ČR rozhodla, že právě takové chování zasluhuje ocenit, je to pro mě pocta a i jakási pomyslná tečka (jak příznačné) za kovidem. Toto období bylo pro mnohé lékaře jedno z nejtěžších, když se v nepřehledné a celospolečensky vypjaté situaci, museli dobře orientovat a najít skutečně nemocné. Propadli jsme očkovací a rouškovací psychóze a nejednou jsem byl nazýván jménem známého německého lékaře a jakýmsi obskurním spolkem balvanem. Nezlobím se, lidé mající strach totiž věří i nereálným slibům a když jim je někdo bere, mračí se.

Člověk je obvykle zdravý a fyzický, či psychický diskomfort ještě vůbec neznamená nemoc, která se musí léčit farmaky. Může jít jen o nenaladěnost na krásný den, odborně řečeno . Na to stačí hudba, četba básní, tanec, nebo jen delší spánek.

Současná medicína je již na takové úrovni, že i kdybyste se cítili sebelépe a přesto překročíte práh nemocnice, nemoc vám najde.